Škola živé stravy – Proč jíme stále to, co jíme?

Každý z nás si ve svém životě nese úděl závislosti na zvycích. Jednou z nich je i závislost na zvyku jíst vařenou stravu.
Jako malí jsme závislí na rodičích, jaké nám připraví prostředí a jak o nás budou pečovat. Rodíme se jako dokonalé bytosti. Když začneme získávat pojem o světě kolem nás a začínáme si uvědomovat sami sebe, svou osobnost, chceme ji také svobodně projevit. Stále ještě jsme ve spojení s naší duchovní podstatou a nasloucháme jejímu vedení. Víme, co je pro nás dobré. To vyžadujeme a chceme být podporováni v tom, co chceme.

Velmi brzy však narážíme na vnější svět. Podpora rozvoje toho, kdo jsme a co chceme, se zúží na to, jak to má být, a chce tento svět a ne to, co chceme my. Nastává čas našeho setkání s realitou Života.

Postupně se ztrácíme v nejistotě, díky níž může docházet k formování naší osobnosti podle požadavků rodiny i společnosti. Z dokonalých nádherných bytostí se tak pomalu měníme na jakýsi univerzální „produkt“.

Strach a méněcennost, v tom jsme dost často podporováni: tohle nezvládneš, to je nereálné, pro tohle nerosteš, myslíš, že svět čeká na tebe? Jsi hloupý, jsi naivní a následují další a další degradující „povzbuzení“. Na druhou stranu jsme vedeni k dokonalosti: nejdřív vše pečlivě zvaž, logicky nad tím uvažuj, do detailů naplánuj, a až to bude dokonalé, pak teprve se do toho pusť.

Z nádherné, svobodné a vše milující bytosti se stane člověk žijící svůj život s jakousi společenskou „dokonalostí“, avšak se ztrátou vlastního sebevědomí a vlastních snů.

Mezi první naše nechtěné přizpůsobování patří i strava. Z pohledu společnosti je určeno, co se musí a nesmí jíst, a tomu se musíme přizpůsobit, i když sami intuitivně víme, co je pro nás vhodné a co ne. A pokud se bráníme, býváme vedeni někdy i dosti pevnou rukou. My jako dospělí lidé přece víme, co máme jíst, jí se tak přece již po celé generace.

Když je naše touha po svobodě a svobodném jednání včetně svobodného stravování opravdu silná a chceme se vymanit z té umrtvující závislosti a vystoupíme z davu, většinou se setkáme s nepřijetím. Možná malé procento lidí kolem nás se sice bude tvářit chápavě, ale přitom si budou myslet, že jsme se dokonale zbláznili, a budou prožívat velké obavy o naše zdraví.

Život nás stále vede k tomu, abychom zpětně v sobě hledali a našli svou dokonalost, abychom pochopili svou vnitřní sílu, která spočívá v naší duchovní podstatě.

Od mládí žijeme v lidském společenství, stáváme se jeho součástí. Jsme však také součástí jiného celku a tím je planeta Země, kde žijeme v pospolitosti s ostatními bytostmi fauny a flóry. A pak jsme součástí celku a tím je Vesmír. Jsme mikroskopem v makrokosmu a každý z nás je jedním důležitým dílkem této mozaiky. Když tohle pochopíme a přijmeme, pochopíme také, jak je důležité, že tu jsme, a jak je důležité to, co děláme. Srdcem nasloucháme Vesmíru a naše „náhlé pohnutky“, které můžeme vnímat jako pocity nutné změny, jsou vedením Vesmíru k našemu úkolu zde na Zemi, k našemu Poslání (jsme zde k něčemu posláni).

Můžeme být bytostmi tak, jak jsme k tomu stvořeni. Svobodnými se svou dokonalostí, bez závislosti na myšlenkách a činech druhých. Pak pochopíme, že celé společenství, se kterým právě v tomto prostoru a čase žijeme svůj život, je tu proto, abychom se učili. Každý, kdo se objeví na naší Cestě životem, je důležitým poslem, který nám do života přináší zprávy.

Ukázka z knihy Škola živé stravy – Vitariánství jako Cesta.

Knihu Škola živé stravy – Vitariánství jako Cesta naleznete v naší nabídce.

Napsáno 6.2.2014
» seznam článků


Copyright 2010. Mapa webu | XHTML | CSS